pondělí 21. května 2018

Sedávej panenko v koutě (a užívej si to)

Obvykle to nedělám, protože se obávám, že to vyzní jako výkřik do tmy a ukáže se, že to tu vlastně nikdo moc nečte a kdo to čte, ten má čas a chuť na všechno, jen na to se nějakým způsobem zapojovat do diskusí (čest a dík budiž výjimkám), ale tentokrát mi to nedá.

Na Posázavským půlmaratonu mi Jana vyprávěla o rozhovoru, který nedávno četla o tom, kterak by se ženy neměly honit za výsledky, že je to ničí, že by si měly závody užívat a ty, co si je neužívají, protože prostě MUSÍ závodit (a jinak to neumí a nedá jim to), jsou vlastně vadný. Bubo by tak hodný, že mi rozhovor našel a dal mi na něj odkaz a já ho teď dám vám.

A budu ráda, když si ho přečtete. Ač tedy možná nasbírám konkurenci další kliky, což není něco, co chcete, když v podobném médiu děláte taky, zajímalo by mě, co si o tom celém myslíte vy?

Protože ač některé věci říká pan psycholog/bobista asi správně, radikální forma ve mně probouzí vlka a já se přistihuju, jak na něj cením zuby (nemluvě o tom, co říkal T.: jeho svěřenkyně budou mít z toho dost jednoznačného popisu asi radost). Skutečně je možné, že jakmile jste soupeřivý typ, je to špatně? Jste nesnesitelná, věčně nespokojená, nesaturovaná bytost, jejíž rodiče - a to především otec - ve výchově něco zanedbal(i)? Samozřejmě se mě to dotýká tak moc právě proto, že prohrávat neumím, nerada prohrávám, ať dělám, co dělám, vždycky se to snažím dělat pořádně, na plno, ne "na pohodu" a "užívání si". Kdo vlastně rozhodl, že polovina lidstva je tu jen proto, aby, slovy Marušky, připravovala manželovi bylinné té a kochala se a přenechala lovení a soupeření druhé polovině? Je skutečně možné, že jsme natolik biologicky předurčení, že snaha o setření hranic mezi pohlavími vede jen k destrukci nás samých a celou emancipací si škodíme? (A máme doma chystat to bylinné té a držet hubu a krok?) Nebo jsem jen příslovečná potrefená husa?
Jako odrazový můstek pro celé řešení (ne)vhodnosti a (ne)zkázonosnosti (vrcholového) sportu pro ženy posloužila aféra kolem Soukalové-Koukalové. Ta mně osobně připadá vcelku nešťastná a přidávám se do tábora těch, kdo její Jinou knihu nečetli a číst ani nehodlají, ale kdo má pocit, že je to trochu velký a dosti zbytečný humbuk, jimž si někdejší miláček národa dosti uškodil. Nicméně na vlně biatlonistických "šokujících velkých odhalení" se svezl kdekdo a najednou jsou všichni přesvědčení, že vrcholový sport vlastně holky ničí (hlavně holky, kluky ne tolik, jak jinak) a že všechny jsou na tom jako "Gabča", jen to na rozdíl od ní nepřiznávají.
To, že je vrcholový sport řehole, je fakt, s nímž asi nikdo nebude polemizovat. Tak proč najednou ten pocit, že by se z toho měla polovina lidstva vyloučit? Není spíš otázka individuality než pohlaví?
A ne, není to tak, že holky nejsou vůbec soutěživý. Jasně, najde se spousta takových, co budou tvrdit, že si to "šly jen užít" a "vychutnat si atmosféru" a (a přiznávám, že obzvlášť tahle hláška mě nechává s otevřenou hubou) "pokecat s kámoškama" (jako na trase, ne v zázemí). Otázkou samozřejmě je, jestli se do toho nesnaží i tak dát maximum a tohle není jen zástěrka a "ospravedlnění" třeba ne zrovna zářných výkonů nebo mizerné/nedostatečné přípravy. Jestli třeba vážně neříkají pravdu a jen to já nejsem schopná svým omezeným přístupem pochopit. Nicméně osobně mám pocit, že mám kolem sebe mnohem víc soutěživých holek než kluků respektive soutěživějších. Nebo že by to bylo tím, že některým holkám to nedělá takový problém připustit? Třeba to, že je štve, že se nezlepšují nebo že někdo jiný, kdo do tréninku vložil méně úsilí, je podobně/stejně dobrý nebo ještě lepší nebo že si z posledního závodu odnesly pár pěkných pánských skalpů. Buď jsme malichernější nebo upřímnější. Anebo je to zase jen věc mého omezeného pohledu, kdy nejsem schopná překročit vlastní stín a podle sebe soudím tebe. Nicméně všechny tyhle soutěživý holky, který kolem sebe mám, jsou bez výjimky krásný, chytrý a úspěšný. Všechny jsou vdaný (takže se našel někdo, kdo si je navzdory nedoporučením pana psychologa/bobisty vzal) a některé mají děti.
A všechny jsou něžné, laskavé a plné radosti ze života.
Tak nevím. Buď zapomíná pan psycholog na to, že se mu do rukou dostává jen zlomek sportujících žen, těch, co ten tlak nevydržely (a takové najdeme v každé profesi - stejně jako najdeme v každé profesi muže, kteří ten tlak nevydrželi a to včetně sportovců) anebo jsem já natolik damaged and broken, že si neuvědomuju, jak jsem doživotně poznamenaná, a jak intenzívně bych se měla modlit, aby ode mě můj muž neodešel k nějaké laskavé a něžné ženě, které nevadí, že ji rozseká ve scrabblu nebo squashi, jež mu uvaří to bylinné té a půjde si, čistě jen proto, aby měla hezkou prdýlku, pánžto to by jí přeci mělo stačit k životu - to, že bude potěšením pro oko pána tvorstva -, zaběhat. Ale jedině pro radost.

#29
Reinhard Kleist
SEN O OLYMPIÁDĚ
Vyprávění, z něhož až srdce puká. Reinhard Kleist zachytil zoufalý osud mladé ambiciózní sportovkyně, která měla to smůlu, že se narodila sice pod stejným sluncem jako my, ale na jiném kusu půdy. Samia - Somálka. Samia - sprinterka - olympionička. Samia - ta, co chce hlavně běhat, trénovat na lepší úrovni, než jen na rozbité dráze plné koz, jež zbyla jako relikvie doby, kdy se i v Somálsku dal život žít, nejen přežívat, Samia - ta, co chce pomoct živit rodinu, tak jako sestra, která odešla do Finska a nechala za sebou své dvě děti (kolik podobných osudů psala poslední desetiletí?), Samia - ta, která sní o LOH v Londýně a nakonec Samia - ta, která za svůj sen položí život. Od začátku víme, co se stane. Víme, jak to dopadne - resp. dopadlo, protože tenhle příběh se skutečně stal. O to svíravější a mrazivější je to čtení. Víme, že Samia spolu s dalšími Somálci zahyne ve vodách Středozemního moře ve snaze dostat se na nafukovacím (!) člunu z Libye do Itálie. Kolik takových Samií, jejích mladších i starší verzí, pohltily vody? Kolik jich opustilo to málo, co měli, jen aby riskovali vše v mnohdy plané naději, že tam na druhém břehu je čeká mnohem lepší život? Na stěně v tripolské chatrči, kde Samia čekala týdny, než ji vyvezou na smrt, stojí sedm ze sta. Sedm ze sta. A všechno to jsou lidi. Nejen čísla. Lidi. Jako vy, jako já, jako byla ona. Olympionička. "Když běžíš, maličká, je to jako bys letěla. Jsi rychlejší než ostatní a nikdo tě nedohoní. A pak doběhneš do cíle a ruce ti vyletí nahoru, a to je jako... ráj."

#30
Daniel Majling
RUDO
Cesta do hlubin cynikovy duše. Nevím, jestli se mi někdy stalo, aby mě kniha rozesmála tak, že jsem praštila hlavou o zeď. Asi ne. Rudo, byl jsi první! Černočerný humor, absolutní bizár a neskutečný nápady. Salman Rushdie ve sklepě, dovezený Ježíš, mluvící bradavky nebo šukající psi. A nakonec: "Je to vůl."
Jak mi něco tak geniálního mohlo tak dlouho unikat?
FUCK!

#31
P. Craig Russell
LOVCI SNŮ
Magický příběh o velké, nenaplněné lásce, která nezná hranice. Nejúžasnější pasáží pro mě bylo setkání lišky s Králem snů. Nádherná kresba i kolorování a Gaimanův scénář v tradičně skvělém překladu dua Janiš-Podaný, co víc si fanoušek může přát?

#32
Maria Sempleová
KDE SE TOULÁŠ, BERNADETTO
Varování: Tohle není humorný příběh o bláznivé rodině. A není to ani společenská satira. Alespoň já tam nenašla ani jedno.
Pro mě je Bernadetta vyprávěním o tom, jak šíleně rychle život plyne, o tom, jak snadno nás může pohltit to, co děláme rádi, jak destruktivní může být, když ním někdo vezme to, co milujeme, a hůř, když se toho vzdáme sami v zoufalé snaze a naději, že tím zachráníme to, co je nám nejdražší. Je to příběh o tom, že - slovy klasika - sovy nejsou tím, čím se zdají být a o tom, že občas myslíme, že náš život skončí, když nám někdo vezme to, co považujeme za důležité, ale stane se pravý opak. Můžeme pak zjistit, že někdo strhl zdi, jež nás obklopovaly, a my konečně vidíme nekonečné obzory.
Je to příběh o tom, že chyby dělá každý, je to příběh o odpuštění, přátelství a rodině. A o tom, že se můžeme najít ve chvíli, kdy se ztratíme.

#33
Kathryn Stockettová
ČERNOBÍLÝ SVĚT
Nádherný příběh, v němž je naprosto všechno. Je to kniha o tom, že život má tisíce odstínů duhy a rozhodně není černobílý. Je to vyprávění o tom, že bez ohledu na to, jakou barvu má naše kůže, krvácíme všichni stejně a rány nám dokáží ublížit stejně, ať už jsou vedené pěstmi nebo slovy.
Atmosféra amerického jihu šedesátých let je popsaná prostě skvěle. Horko a vlhko panující ve vzduchu a hustá atmosféra mezi mladými ženami na mississipsském maloměstě z knihy jen sálá.
A není to jen příběh o tom, kterak je těžké být v téhle době na tomhle místě černou ženou. Je to o tom, jak těžké je být ženou vůbec - protože nejen ty černé jsou svázané pravidly a trpí, úplně stejně, byť samozřejmě jiným způsobem, jsou svázané a trpící i ty "privilegované" bílé paničky, jež musí něco říkat, nějak se chovat, něco nosit, naplňovat určitou představu o mladé dámě. Musí přijmout svou roli, mít brzy děti a řešit kraviny, protože řešení toho, co je skutečně důležité, přináleží v téhle době mužům. Je to doba emancipace, boje za lidská práva, boje za ženská práva.
Autorce se krásně podařilo zachytit plastický obraz společnosti - milující muže i ženy, nenávistné muže i ženy, hloupé i chytré, agresívní i andělské, chybující, zoufající, šťastné, zbabělé i statečné. A nikdo není jen jedno. Tak jako je tomu ve skutečném životě.
Opravdu úžasná kniha.

neděle 13. května 2018

Pramen zdraví z Posázaví

Vloni jsem na prvním ročníku Posázavského půlmaratonu, který pořádá kamarád Richard z ITB, chyběla. Letos to do poslední chvíle vypadalo, že ani tentokrát se kolem Sázavy neproběhnu, ale nakonec se vše v dobré (?) obrátilo a já mohla vyrazit.
Půlmaraton je, když budu bolestně upřímná, vzdálenost, jež mě tak trochu (víc) děsí. Není to pětka nebo desítka, kde to napálíte a děj se vůle Běžeckýho Manitu, jenže to není ani maraton nebo něco delšího, kde už, aspoň pokud spadáte do mojí (ne)výkonnostní kategorie, rozkládáte nějakým způsobem síly a rozhodně neběžíte na doraz od začátku do konce. Je to něco mezi. Není to dlouhý a není to ale ani krátký. Pořád je to jednadvacet kilometrů. 
Můj nejlepší půlmaratonský čas je i proto dost zoufalý a naposledy jsem podobnou vzdálenost v závodě běžela, tuším, na Trailové Závisti 2015 (myslím, že to bylo 2015). Takže vlastně už docela dávno. 
Nečekala jsem od sebe žádný dramatický supervýkony, že ale shořím jak svíčka, to mě teda taky nenapadlo.
O víkendu to totiž už  běhalo vcelku hezky, od Lazovky to byly tři týdny, teplo už nikoho nemohlo překvapit, ale opět se potvrdilo, že rodné Polabí nejsou trailový kopečky na Sázavě, ryba není rak a já nejsem rychlý běžec.
Co mě ovšem šokovalo, byla absolutní absence chuti a vůle se kousnout. Protože oč jsem pomalejší, o to jsem soupeřivější. Na závody se nechodím pobavit, užít si to nebo se vidět s kamarády. To jsou samozřejmě všechno plusové body, ale tohle se dá všechno zvládnout v mezidobí mezi jednotlivými akcemi. Chodit nezávodit na závod mi přijde stejně ujeté, jako když člověk, který zvrací i při pohledu na řetízkáč vyrazí do Prateru nebo vegan na oběd do Brasilera. "Tak si to prostě užijeme," říká mi Jana cestou na start. "Teď jsem četla článek o tom, že nám ženským to závodění prostě není vlastní. A ty, co jsou soupeřivý, nejsou normální a mají prostě víc testosteronu." Koukám na ni a nezbývá mi, než se teda k tý nenormálnosti a testosteronu přihlásit. Jana se směje. "No dyť jo, já to mám taky tak, to si jenom tak říkám, že nebudu závodit. Ale my, co běháme ultra, jsme nenormální všechny, to je přece jasný." Musím se smát. Později během závodu ale na její slova hodně myslím. Že by se ze mě stávala na starý kolena žena?  

Posázavský půlmaraton je k mému údivu s nějakými 250 účastníky už docela velká akce. Zázemí se (překvapivě) nachází přímo v Sázavě v areálu kempu, kde je všechno příjemně po ruce. Parkoviště je kousek, přijíždím nakonec s rezervou a potkávám se hned u auta s výpravou 12HH. Zdravíme se, zpovídám Slunéčko s rukou v závěsu a hned za branou kempu narážíme na další známý a kamarády. 
Vyzvednout číslo, se všemi se pozdravit, zmateně přenášet věci, rozhodnout s čím poběžím, něco málo vyfotit, poprvé v životě se rozklusat, a pak už je čas vyrazit.
Závod je to krásný. Trasa kouzelně pestrá, les voní, slunce svítí, co pár kilometrů je něco k pití, je to hezky nahoru a dolů, jsem venku, někde, kde jsem nikdy předtím nebyla a všechno by to mělo klapat, protože proč taky ne? No, proč vlastně ne? 
To ví asi jen čert a jeho pes.
Zkraje běžím s Malým medvědem a říkám si, proč proboha má tolik lidí kolem na zádech batoh? A proč všichni do toho kopečka jdou? Nejdřív jsem měla v plánu někde časem předběhnout Aleše, ale nedoběhla jsem nakonec vůbec nikoho, jen mě všichni ti s batohama (a bez nich) předcházeli a předbíhali a já na to mohla jen bezmocně koukat, protože místo nohou jsem měla dva nesmírně těžký špalky, objem plic se mi smrskl na velikost rozinky a hlava se tomu všemu jenom smála.
Na občerstvovačkách jsem v marné naději, že mě to nakopne, nabírala tatranky, prakticky nasekaný na malý kousky, což mi připomnělo můj oblíbený fór: Karkulka: "A babičko, proč máš tak velké uši?"
Vlk: "To abych tě lépe slyšela!"
Karkulka: "A babičko, pro máš tak velké oči?"
Vlk: "To aby tě lépe viděla!"
Karkulka: "A babičko, proč máš tak velkou pusu?"
Vlk: "To abych mohl žrát tatranky na šířku!"
No tak, kousni se! Běž! Makej! Tady není čas a prostor na courání se! Ale kdepak. Po hodině jsem už jen s úsměvem klusala a tristní výsledek, jenž byl v téhle fázi už absolutně nevyhnutelný, mi byl upřímně totálně fuk. Poprvé v životě jsem byla na závodech a nezávodila. Ani se sebou, ani s těmi kolem. Prostě jsem si to odběhla, v klidu a vlastně i v pohodě. Panejo. 
Jen na konci, už zase zpátky v Sázavě, se ve mně probudil vlčák. To když mě předběhla paní s batohem a já si řekla, že to už by pro dnešek stačilo a nikdo další by mě už předbíhat fakt nemusel a trošku jsem se rozběhla. Před mostem jsem za sebou slyšela dusot nohou a usoudila, že "ty už mě teda nepředběhneš, ať seš kdo seš". Jenže cíl furt v nedohlednu a já prostě nemohla. Jako vůbec. Nakonec zvolňuju, zjišťuju, že za sebou mám holky hned dvě, ty mě předbíhají a já se směju se slovy, že "tak na vás jsem dneska neměla, jste dobrý". Obě pohledy upřený před sebe, ani brvou nehnuly (to bylo vůbec takový zvláštní, ta děsně "závodící" nálada mezi lidmi, kdy se nikdo ani neusmál, ani slovo neprohodil, děsně všichni grr a vrrr i tady na chvostu startovního pole), tak to mě vyhecovalo. V tu chvíli už se zahýbalo zpátky do areálu, před mnou oblouk cíle a já najednou sprintuju, pět metrů před finišem ještě obě předbíhám a vytlemená v čase o víc jak hodinu a čtvrt horším než vítěz můžu konečně vypnout hodinky.
Tak hurá, už nikam nemusím. Ze zuřivého doběhu mě bolí levé stehno. Volám domů, že jsem teprve doběhla, umeju se, najím a vyrazím, T. potřebuje svátek-nesvátek jít do práce a musíme se vystřídat u dětí. Před sprchou mě zdraví štíhlá běžkyně s dlouhou hřívou tmavých vlasů - že čte můj blog a že se jí líbí. Jsem ve všem tom marastu z pozávodního rozčarování najednou zase nadšená, tohle mi vždycky udělá velkou radost, lichotí mi to a tak vůbec. Každopádně jsem tak mimo, že se ani nepředstavím, takže jestli to náhodou čteš, zdravím, mávám a příště budu slušnější a společenštější, slibuju! 
V umývárně mě spasí další dvě holky, který mají žeton na sprchovací automat navíc, na jeho vyzvednutí jsem jaksi pozapomněla. Sprcha teče proudem, teplým proudem a mně se vybavuje ledový čůrek na Brdské a koedukovaný sprchy na Baroku. Co se zázemí týče, je Richardův podnik špička. Každý závodník si navíc může vybrat ze třech jídel a k tomu pivo nebo kofolu. Frontu na pití za mě vystojí Bubo, takže si můžu u Jani v klidu sníst oběd a trochu si popovídat, rytíř BuboBubo mi navíc záhadně sežene birell, takže je to prostě úžasný.
Počkám na vyhlášení vítězů, Jana s Bubem a Jarkou jsou několikrát vyhlášení, nafasují krásný ceny, pak ještě jedna společná a je čas se rozloučit a vyrazit domů.
Bylo to krásný a rozhodně to stojí za to.
Jen příští rok trochu líp, rychleji a s větší dávkou testosteronu!

čtvrtek 3. května 2018

Drcení oliv (a první část menšího kopce knih)

Znáte ty řeči o tom, kterak ze sebe olivy vydají to nejlepší teprve tehdy, když jsou drcené? Má to vyjadřovat, že stres a námaha nám vlastně prospívají, že pod tlakem ze sebe dostaneme i to, co jsme ani netušili, že v sobě máme.
"Tak co teď?" ptal se mudarrib po Lazovce.
"Teď bych chtěla zrychlit," odepsala jsem bez váhání, protože to je prostě něco, co chci už delší dobu. Nemluvím o nějakých skvělých časech, ale prostě běhat zase nějakým rozumným tempem, který mi zajistí, že na dlouhých trénincích nestrávím půl dne. Na to prostě dlouhodobě při vší vůli ten čas zkrátka nemám (nebo mám, ale nedám).
A tak jsem se po ohromné spoustě let ocitla poprvé od střední školy na dráze.
Bylo mi předloženo, co se ode mě očekává a já naivně vystartovala vpřed. Po sto metrech jsem byla zralá padnout do šeříků a zemřít. Takového luxusu jsem se ale dočkat neměla. Dvě stě. Čtyři sta. Tepy dosahují úrovně oběžné dráhy, vzdorují síle gravitace, odpoutávají se a míří do nekonečného vesmíru. Mudarrib udává tempo, něco mi vykládá, dokonce se mě na něco ptá (to jako čeká, že mu budu mezi smrtelným chroptěním odpovídat?). Padají hlášky, které vejdou do dějin: "Tak tímhle tempem potřebuju příště běžet na stovce prvních sedmdesát kilometrů. Posledně jsem vydržel jen padesát..." ležérně vykládá, zatímco já vedle něm při tomhle tempu umírám po oválu a půl. V duchu máčím školní houbu v umyvadle a vztekle mažu nápis mudarrib z pomyslné trenérské tabule. Poté, co nesmí zastavit, co si nesmím sednout, co nesmím upadnout do bezvědomí, na ni vztekle čmárám al-wahšu - bestie, příšera. Protože nikdo jiný, než tvor posedlý běžeckou příšerou, přeci nemůže s nadšením čerstvě zamilovaného vykládat o brutálních tréninkových metodách !
Ale ať už to, co růží zvou, je zváno jakkoliv, voní to stejně a já poslouchám a plním políčka v tabulce, protože těch citátů o tom, že bez práce nejsou koláče a ke hvězdám vede cesta jen per aspera je tolik, že na tom něco bude. A navíc Seneca prý řekl, že píle je nejlepším pomocníkem průměrného talentu. Ráda bych věřila, že jsem alespoň průměrně nadaná, píle mi totiž zatím nechybí a v tom lisu na olivový olej se mi navzdory volání zdravého rozumu fakt docela líbí.


(Poslední týdny jsem toho přečetla nějak moc a zapsala nějak málo. Ne úplně úmyslně jsem navíc ocitla v knihovně a jako feťák, jehož pustíte do heroinového doupěte s tím, že si může vzít, kolik unese, ale ať si nic nebere, protože to přeci nepotřebuje, jsem se vracela s taškou narvanou knihami. No jo. Každý máme nějakou tu slabůstku.)

#24
Sarah Andersenová
UBULENÁ HROMÁDKA ŠTĚSTÍ
I druhý výbor z díla Sarah Andersenové je vtipný, milý a zábavný - prostě příjemná jednohubka, která pobaví. Pokud jste navíc tak trochu asociální introverti se slabostí pro knihy a kočky a je vám kolem dvaceti, připočtěte si ještě jednu hvězdičku navrch.

#25
Thomas Bernhard; Mahler
STAŘÍ MISTŘI
"Nic mě neodpuzuje víc, než když pozoruji lidi, kteří něco obdivují a kteří onemocněli z obdivu. Většina lidí je jen proto po celý život tupá, že je obdivuje." (s. 76)

Úžasně úsporný koncentrát velkých myšlenek na malém prostoru. To, co se zprvu jeví jako bizarní výron zapšklého člověka, se přelévá v kritiku stádismu a hloupého, v zásadě neoprávněného obdivování.

"Umění je to nejvyšší, ale zároveň nejodpornější, řekl. Ale my si musíme prostě namlouvat, že velké a nejvyšší umění existuje, řekl, jinak upadáme v zoufalství. I když víme, že každé umění skončí v bezmoci, že je směšné, že skončí na smetišti dějin." (s. 136-137)

Aby se z toho nakonec stala intimní zpověď o bolesti, ztrátě, lásce a smutku.

"Na co všechno nemyslíme a o čem všem nemluvíme, doufajíce, že jsme k tomu povolaní, jenomže nejsme, to je ta komedie, a když se ptáme, jak to půjde dál, je to tragédie." (s. 138-139)

Musím si nutně přečíst předlohu. Tohle velice příjemně překvapilo.

#26
Maria Sempleová
DNESKA BUDE VŠECHNO JINAK
Jedno z největších překvapení letošního roku. Kniha, která klame tělem (čti nepříliš lákavou obálkou) a ještě víc anotací. (V Plusu v poslední době nějak nemají šťastnou ruku při jejich psaní. Snad ve snaze upoutat širší čtenářskou základnu vykřikují u černohumorných a spíš tragikomických knih o popadání se za břicha a o tom, jak se u toho výborně pobavíte. Ne. Ani u téhle knihy nejde o situační humor a haha, on uklouzl a spadl do dortu vtípky.)

Není to vtipná knížka pro zasmání. Prosím vás, není to ani kniha o "kupě nehod". A už vůbec to není román "o nebezpečné touze být lepší". Kdo překládal nebo psal anotaci, zasloužil by nasekat na zadek stočeným mokrým ručníkem.

Dneska bude všechno jinak je román o jedné vyhořelé, zmatené a utahaná matce, kterou jsme v jisté fázi mateřství všechny. I ty übermatky, které navenek tvrdí, že tohle NIKDY nezažily (ne, nevěřím vám a teď vám to říkám přes optické kabely hrdinně do očí!).
Eleanor bude padesát. Všechno udělala tak, jak velí dnešní doba. Vdala se po třicítce, měla dítě, měla kariéru, ale všechno se nějak postupně rozpadlo, i ona, a teď je tady, na prahu páté dekády s manželem, který má být v práci, kde ho nenajde, s osmiletým synem, kterého šikanuje spolužačka, psem, který se ani neobtěžuje zvednout z pelechu, když přijde domů a předsevzetím, které všechny moc dobře známe: Dneska to bude jinak! (Dneska nebudu křičet na děti. Dneska budu trpělivější. Dneska uvařím pravý vývar. Dneska sjedu s autem na myčku...)
Sample se bravurně strefuje do utrpení mladého - a ne už tak mladého - intelektuála a umělce, který trpí v konzumní a masové společnosti, a z jehož utrpení pro změnu leze po zdi jeho okolí. Kromě Eleanor, kreslířky a animátorky, jejíž kariéra to tak nějak vzala oklikou a cestou se někde pozapomněla a ještě furt nedorazila, je tu akademik, který musí nabízet ochutnávky v supermarketu, protože tam má zdravotní pojištění a navíc mu hrozí, že ho vyhodí z univerzity, protože v jeho sylabu není dost barevných básnířek nebo bývalý podřízený z práce, který tak toužil zapadnout mezi newyorské umělce, až si koupil vespu a nosil jim jídlo a TOLIK se snažil - aby nakonec zasvětil život zelené (tetování!!) a umění, které ale stejně vnímá jen hrstka lidí.
Stačí nadhodit a vy prostě víte. Ty lidi vidíte – a vidíte jim až do žaludku.
A pak jsou tu vztahy a všechny ty s nimi spojené tlaky a síly, které na sebe vytváříme a vyvíjíme, aniž bychom si to uvědomovali, stejně jako ty, které si moc dobře uvědomuje, ale stejně s nimi nemůžeme nic dělat, ať už proto, že jsme do těch sraček zabředli zkrátka moc hluboko, nebo proto, že to prostě jinak neumíme.

Nemusela jsem přijít o oba rodiče a sestru k tomu, abych Eleanor skvěle rozuměla. A nejen jí.

"Pamatuješ si, jak jsi mi loni zakázala, abych si koupil cukrovou vatu?" Tak to si z veletrhu odnesl Timby. Podal mi fotku zpátky.
"Proč jsi smutná?" zeptal se.
"Bojím se, že jsem tátovi nevěnovala dost pozornosti," odpověděla jsem.
"To je jedno, mami. Jsi prostě taková."
Zajela jsem ke kraji a položila si čelo na volant. Nemohla jsem se pořádně nadechnout.
"Já taková být nechci," zavzlykala jsem. "Opravdu ne."
Rozepnula jsem si pás a otočila se.
"Co děláš?" zeptal se Timby - připomínal kostku cukru, na kterou dopadají první dešťové kapky. "Prosím. Přestaň."
"Potřebuju tě obejmout," zavrčela jsem a snažila jsem se vysvobodit nohu z mezisedadlí.
"Chci ti být dobrou mámou," vysoukala jsem ze sebe mezi vzdechy a supěním, jako bych měla každou chvíli rodit. "Zasloužíš si lepší." Zasekla jsem se mezi řadicí pákou a střechou ve velmi neestetické pozici chrliče u okapu.
"Ach jo, podívej se na mě," zvolala jsem. "Už ani nevím, co dělám."
"Já to taky nevím," řekl Timby. "Vrať se zpátky."
Natočila jsem se tak, abych viděla dopředu. Timby mě nohou postrčil do sedadla řidiče. (s. 188-189)

#27
Ruta Sepetysová
V ŠEDÝCH TÓNECH
Okupace Litvy během druhé světové války. Dobytčáky směřující do gulagů na Sibiř. Jedna rodina. Jedny osudy z mnoha a ještě více.
Po Soli moře mě tentokrát až překotné tempo tolik nezaskočilo. Je to čtení, u něhož se musíte na začátku pořádně nadechnout, protože dokud budou zbývat stránky, na nějaké dýchání nebude čas, ani prostor. Vyprávění se valí vpřed, žene se jako příboj a bere s sebou vše, co stojí v cestě a za sebou nechává semletou krajinu emocí. Je to znovu tak paradoxně krásné vyprávění o odporných věcech. Znovu snad až milosrdně příliš rychlé, než abych dokázala vše, co autorka popisuje, skutečně vstřebat. Někomu to může vadit, já jsem za vděčná, protože i tak je to velice, velice silný příběh - příběh, který se možná nestal přímo takto, ale v jiným obměnách ano. Ne stokrát, ne tisíckrát, ne deseti tisíckrát, ani sto tisíckrát, ale milionkrát. Myslete na to, až budete příště přemítat o současném světě a hrůzách, kterých přeci nemohou být mocní schopní. Ale ano. Mohou. Jistěže mohou.
Nezapomínejme. Tohle není jen silný příběh, to je obraz doby.

#28
výbor připravil a přeložil Karel Petráček
CESTOU KARAVAN
Není mnoho knih, o nichž bych mohla upřímně prohlásit, že právě (i) díky nim dělám, co dělám a jsem tím, kým jsem (a kde jsem). Ale tohle je jedna z nich. Výbor z díla těch největší klasických arabských básníků je (stejně jako ostatní výbory, které vyšly v podobné době - Džbán žízně a Cestou karavan) hotová perla. Jsou tam všichni a je to jako přijít domů. 

pondělí 23. dubna 2018

JVS / Lazová stovka 2018 (II.)

"Tak kdy bude JVS?" ptal se před nějakou dobou kamarád Dušan. "JVS?" nechápu já. "No Jítina Velká Stovka?!"

Měl to být vloni GGUT, ale víme, jak to dopadlo. Takže, co teď? Kam teď? Vrátit se na Grossglockner jsem si netroufla, přeci jen organizátoři usoudili, že se jim tam trousilo příliš mnoho lam, které nemají v Alpách co dělat, a zpřísnili limity. Ne, že bych se pro ten zavěšený pytel nehodlala někdy vrátit, ale budu muset ještě chvíli běhat, aby ten pokus měl vůbec nějakou šanci na úspěch.
O Lazové stovce nebo-li Lazovce jsem poprvé četla před lety u Lídy a říkala si, že to musí být krásný. V roce 2014 ji běžela znovu, ve stejném roce tam vyhrála Zuzka B. a jejich vyprávění, byť plné bahna a deště, ve mně zasela semínko. V zimě 2016 jsem se poprvé v běžecké hospodě pokusila u Veverky Pražského za účast na Lazovce lobbovat a letos, konečně, nastal její čas. "Tak co, už máš hotovo?" tázal se VP v prosinci v putyce. "Doktorát? Jo!" "Ale houby, to má každej. Jsi přihlášená na Lazovku?" zněla odpověď MUDr. Veverky.

No a tak jsem tady. Na JVS. Na Jítině Velké Stovce. Na to, že není ještě ani šest hodin, je v podstatě příjemné chladno, což slibuje dost velké parno přes den. Nemám ráda parno. Nemám ani trochu ráda parno. Na JUTu mě stálo závod, protože jsem se s tím vedrem prostě nedokázala popasovat. Dolezla jsem ho, ale fakt jen dolezla. Ale to budu řešit, až to nastane, koneckonců čapku pouštního průzkumníka mám, krém 50+ taky, to bude dobrý - když už všechno ostatní nasvědčovalo tomu, že nebude, a že bych sem možná vůbec neměla jezdit.
Ve chvíli, kdy jsem se kolem Vánoc přihlásila, jsem měla jasnou představu, jak bude probíhat příprava. Začnu POPem, a pak to tam budu švihat jako Baťa cvičky. Od POPu jsem ale byla pořád nakřáplá a v únoru se na šest neděl rozbila definitivně. Tak dlouho jsem neběhala od chvíli, co nejsem těhotná. Bylo to hrozný. Ale bylo mi tak blbě, že jsem na běh neměla ani myšlenky. Z hlubin zoufalství se ale zrodil příslib tréninkové plánu od samotného dvojnásobného posla pana krále. A tak jsem tady, po sedmi týdnech přípravy s vírou a přesvědčením, že to zvládnu. Že jsem nachystaná. Že víc už jsem tomu fakt dát nemohla. Když už všechno ostatní nasvědčovalo tomu, že bych sem možná vůbec neměla jezdit.
Moje ději začínají být vyhlášené tím, že před každým mým závodem mají nějaký problém - tu zuby, tu blití a tentokrát, ó ano, noční můra všech rodičů - ucho! Ve čtvrtek si jdu brzy lehnout s tím, že v pátek budu vstávat uprostřed noci, abych se stíhala dostat na start, a mám tak poslední možnost naspat do zásoby. Před jedenáctou zhasínám. Ve 22:52 začíná M. brečet, že ji bolí ucho. Pokračuje v tom průběžně celou noc, ve dvě to vzdávám, a za láskyplného, altruistického, esencí mateřství prodchnutého vrčení, co maj sakra za problém, že mě nemůžou nechat aspoň před jediným závodem vyspat, budím T., aby mě šel střídat. Upadám na čtyři hodiny do kómatu, než v šest vykoukne z postele K. s očima přes celou hlavu a dotazem, jestli už, mamí, můžeme vstávat. M. odjíždí s T. na ORL. Já zoufale voxuju 12HH, že jedu do háje a ne na Lazovku, protože M. a ucho. A že mě nemá, kdo odvízt a sama se domů nedostanu. 12 mě uklidňuje, že mám sbalit, dojet a on to kdyžtak za mě domů odřídí. To jen kdybyste někdo pochyboval, k čemu že jsou vám na takovýchhle štrekách dobrý kamarádi, když to stejně jdete sami. Tak přesně k tomuhle. I mudarrib mě uklidňuje. Nakonec to ale není potřeba, ucho prasklo cestou, M. dostala atb, a jelikož ji nic nebolí a teplotu nemá, pokračujeme dle původního plánu. Naložím děti, odvezu je k babičce, vrátím se do Phy a začnu balit nás.
Toto císaři, toto vojákům, toto velkostatkáři. Začínám v tom mít bordel. Kam co, jaký boty, co do tašky na 48. km, co na sebe, jaký batoh... Nakonec v duchu klubového hesla usuzuji, že co nebudu mít, nebudu potřebovat a najednou to jde.
Ve tři už vyrážíme směr Strážnice, kde budeme spát u kamarádů, kde bude T. detašován, a odkud budu já ráno pokračovat na start.
Usínám brzy, vstávám ještě dřív. Budíček ve 3:15 je brutální záležitost.
Po hodině cesty jsem konečně ve Vrbové, parkuju, robím prezenčku, beru čip a kontrolní kartu a snažím se najít kluky. Ti nakonec přichází až po mně, rozbalují si spaní na další noc a během chvilky se houfujeme na startu.
V šest se bez zbytečných cavyků dává dav do pohybu. Začátek je fajnový, netrvá dlouho a had se roztáhne. K mému překvapení probíhá na první kontrole bitka o fixky, nikdo se na nikoho neusmívá, nikdo není zrovna přátelsky naladěn.
Přiznávám, že mi velká část trasy splývá. Na první občerstvovačku na Bradle se jde převážně lesem, do kopců chodím, z kopců a po rovině běžím. Je příjemně a ke Štefánikově mohutné mohyle se dostávám ve velmi dobrém rozpoložení. Připadám si jak na výletě do Kyrgyzstánu. Fotím si to tam a o kousek dál už je první sváča.
Prozřetelně připínám ke kšiltovce sahara kit. Beru si do ruky "slaný prehryz" a sbíhám z kopce, předchází mě totiž nějak moc lidí a jasně že jako nezávodím, že jo, teda ne s ostatními, jen se sebou a blablabla, ale zas tolik mě jich předejít nemusí.
Někde za další vesnicí mě předchází i Veverka, Honza je kdesi daleko přede mnou už od samého začátku, kdy po startu práskl do koní a zmizel. I Veverku vidím ten den naposledy, s úsměvem kráčí do kopce a mizí mi z dohledu.
Velmi záhy mi dochází, že mám opravdu podstatné limity v chůzi. Všichni totiž chodí rychleji než já. Možná za to může těch šest let courání se tempem ročního až čtyřletýho dítěte anebo jsem prostě nikdy neuměla rychle chodit, a proto mě to chození tak štvalo (pánžto dostat se někam pěšky, to je prostě na dloooouhoooo). Nevím. Každopádně jak dojde na chůzi, ztrácím a propadám se nekonečným štrúdlem mamilů vzad. (Ale nezávodíme, jasný? Jen každý sám se... blablabla)
Na druhou kontrolu kousek od hradu Branč je to sedmnáct kilometrů, ze kterých si - kromě Veverky a kontroly v docela prudkým kopci, kde jsem měla co dělat, abych udržela balanc a zvládla si zapsat číslo do karty, nic moc nevybavuju. Takže nejspíš krásný výhledy a hezká cesta, kus lesem, kus po asfaltu, jako celý den.
Na druhé občerstvovačce se zdržuju dýl. Vypiju snad dva nebo tři litry vody a ionťáku. Naštve mě obsluha u barelů, který strkám svoji flašku a on si furt bere ty těch, co přišli až po mně. Je mi horko a mám žízeň, v tomhle stavu není radno mě moc zlobit neb stačí málo. Nakonec jsem asertivní jako Pražáci nucení krndovat po Žižkově a nabírám si sama. Mažu se. Jsem dobrá, nezapomněla jsem! (Ukáže se, že zas tak dobrá nejsem. Sice jsem si namazala a tím pádem nespálila ramena, jenže ono to sluníčko jaksi svítí po celé ploše homo sapiens sapiens, takže mám strašlivě spálený lejtka a pod koleny, taky ruce a výstřih. Au.)
Něco málo pojím a vyrážím.
Volám T. Celá výprava má ještě jeden bojový rozměr, jenž si ve své spletitost nezadá s některými vazbami v naší rodině. Na start jsem, jak jsem psala, dojela autem. Zpátky se ale autem sama určitě dostat nedokážu. T. se bez auta do Vrbového taky nedostane a klíčky máme jen jedny. Takže ty jsem nakonec svěřila Sylvii, manželce hlavního organizátora Slava, která je ale přes den na občerstvovačce ve Vrbovci (který je, naštěstí, po cestě do Vrbové). Tam si pro ně T. sjede - kamarád ho hodí pro klíče, a pak budou společně pokračovat do Vrbové, kde vyzvednou auto, jímž pro mě v noci T. přijede zase znovu zpátky do startu/cíle. Kdo se neztratil, tomu tleskám a teď zpátky na trať.
Volám T., že jsem na cestě do Vrbovce, jak jsou na tom oni, a jestli se tam teda nepotkáme. Souhlasí, což mě potěší a dalších čtrnáct kilometrů utíká vcelku rychle. Trochu mě bolí kolena a je mi horko, ve vsi po prvním seběhu nemůžu najít odbočku, ale zachrání mě cyklisté, kteří mě varují, že jsem přešla a ještě se mi sjedou mrknout, jestli je to tudy dobře, a pak už prostě za nosem, podle šipky v garminu a sem tam nějaké značky.
Medím si, jak to jde skvěle. Kousek před Vrbovcem potkávám Pavla, kterýho devastuje vedro, a pak už je tu ves, kluci a dropbagy. Poprvé v životě mám na závodu support a je to lu-xus-ní! Kluci mi pomáhají, podávají mi, co potřebuji, T. mi dojde koupit dvě malý piva, pomůže mi přemazat. Převlíkám se komplet do suchýho, což je aspoň na tu chvíli, než to všechno propotím, moc příjemný, přezouvám i boty. Hoky nevydržely a zařazují se tak definitivně na čelní místo v obutí s nejmenší výdrží.
Jak jsem si ve Vrbovci chválila, že mi je skvěle a jde to parádně, měla jsem si radši nafackovat, protože jsem zjevně fakt naprosto, totálně, absolutně nepoučitelná.
Vzápětí po vesnici totiž míjím odbočku a kufruju. Konečně se nacházím a stoupám nekonečnou, rozpálenou loukou. A pak další. A další. Tahle část mi dala tak strašně zabrat, že si z ní pamatuju jen to, že jsem furt někam stoupala, pití mi docházelo, slunce pražilo a nikde ani potůček, ani studánka, a ani žádná vesnice, kde bych se mohla někomu pověsit na plot a kvílivě se dožadovat záchrany života.
Nakonec mě spasí spoluběžec kousek před Filipovým údolím. Dělí se se mnou o vodu, kterou mu dovezl nejspíš syn, dolívají mi do láhve a já můžu pokračovat. Kdybych věděla, že to nebude číst moje maminka, napsala bych, že jsem se předtím už solidně motala a měla pocit, že každou chvílí omdlím, ale protože to číst bude, nenapíšu to, jinak by o mě měla zbytečný strach (bylo to v pohodě, mami!).
Filipov je nekonečný. Jdu, i když je tu rovina a mohla bych běžet. Jdu, i když jsem zoufale pomalá, protože i má pomalá chůze je v téhle fázi ještě pomalejší. Nakonec se ale dostávám k hospodě na konci vesnice, kde jsou lidi a jídlo a pití a polívka. A já, která do sebe nedokáže skoro nic dostat, má poslední dvě hodiny husí kůži, puchýře a nohy bolavý jako prase.
Svaluji se do křesílka a pomalu do sebe tlačím polívku. Chci pivo, ale nemám sílu si pro něj do hospody dojít. Tak piju, co je, jím něco málo, polívky nedám ani jeden celý talíř. Na výzvy mudarriba, ať hlavně moc dlouho nesedím, ať co nejdřív pokračuju, jinak se nerozhýbu, se zvedám a vyrážím.
Chvíli jdu se dvěma klukama, co mi povídají o předchozích ročnících a docela hezky to utíká. Dostáváme se na Megovku, chatu, o níž se v propozicích píše, že se z ní jen těžko odchází za střízliva. Vzhledem k bodrému panu majiteli: "Kluci, pojďte na panáka! A holko, jestli je to teda holka!" se tomu už nedivím. Alkohol odmítám, vody s mátou citronem už ne, tý do sebe liju pár kelímků a vyrážím. Přidává se k nám pes, který za námi běžel už od Filipovýho údolí a do krpálu, kterým začíná výstup na nejvyšší bod závodu, Veľků Javorinu, peláší, až se jí od tlapek zvedají obláčky prachu. Tak takhle se to má dělat!
Teplota klesá, začíná být příjemně, a jak jsem doteď nemohla, najednou můžu. Druhý dech je zvláštní - a skoro jako štěstí - krásná věc. Šlapu. Jde to skvěle. Předcházím docela dost lidí a v lese běžím. Velebím TB a jeho tréninkový plán. Ty drsárny, co jsem musela absolvovat, se mi teď všechny s úroky vrací.
Než se naděju, je tu vysílač. Poslouchám zprávu od Honzy s tipem na country saloon s pivem a polívkou kdesi dál po cestě a trochu mě uklidňuje, že to vedro nedělalo problémy jen mně a že to je plošně zabiják všech, i těch velezkušených.
Kopec se mi odmění nádherným výhledem, kobercem petrklíčů a sluncem klesajícím k obzoru.
Je to i můj osobní vrchol závodu. Teď už to půjde jen dolů.
Chvíli mám i svého psa, běží totiž vždycky s tím, kdo je nejvíc v čele. Klesám na Holubyho chatu, další občerstvovačku, na 77. km podle propozic, mém už 81. Tam jsem naivně čekala, nevím proč, polívku. Pro tu bych ale musela do hospody, a protože jsme zpátky na Slovensku a já mám u sebe jen zbytek desetieurovky, kterou mi ještě musel půjčit 12, protože se mi cestou z Phy nepodařilo vyměnit peníze, radši si peníze šetřím, protože ještě není nejhůř. A tak se jen převlíkám na noc, vyndávám čelovku, piju, něco málo pojím, ze "slaného prehryzu" už mi je na blití, sladký mi dneska nejede vůbec a raději vyrážím, než se zase moc rozsedím (to už je jen obrazné vyjádření, stav stehen už moc sedání a vstávání nepřeje).
Seběh lesem je příjemná změna. Musím napojit hodinky na kabel, a i když jsem si pozorně pustila na youtube video, kterak to udělat, aby dál ukazovaly všechny data, samozřejmě mi to nejde. Na další hodinu a půl jsem tak odsouzená jen na značení trati a víru, že nezabloudím.
Padá tma. Rozsvěcím čelovku a vyrážím vstříc poslednímu, ani ne maratonu, dne. A že bude ještě dlouhý. Z kopce běžím ve smrtícím tempu lehce pod sedm minut na kilometr, což je ale po čtrnácti hodinách na cestě v mém podání výkon. Minu country saloon, nechci se zastavovat, chci polívku a pivo, ale ještě víc chci být už v cíli. Někde v týhle fází to začne jít z tlustých do tenkých. Potkávám tři kluky, se kterými se budeme až do konce míjet. Chvíli si povídáme. Pak mě neustále předchází chlapík z Jizerek, vždycky poodejde nebo uteče, ale pak se zjeví za mnou. Možná dobrý duch myjavský kopanin? Sranda nastává po kontrole na "Vrchu ROH" (ano!), kde nejdřív v hloučku zabloudíme a posléze se drápeme na silnici nad námi přes nějakou zarostlou skládku, aby nám cestu zatarasil spadlý strom s mohutným kmenem. Obejít se nedá - zprava rokle, vlevo sráz. Podlézt nejde, na to je moc u země, přelézt taky ne, na to je na mě moc vysoký. Kluci jsou tak hodní, že mě přes něj prostě převlečou - jeden tlačí, tři tahají, pak že si člověk na závodech neužije. O kůru si rovnou ještě provedu píling levýho lejtka a jde se dál. Nebýt tam oni, asi bych musela zalehnout na břicho a opravdu se proplazit, jinak nevím. Sílu se na něj vyhoupnout jsem totiž fakt neměla.
Chce se mi spát. Je tma. Chce se mi ještě víc spát. Chci domů.
Višňové. Občerstvovačka. Kafe a čaj. Spálený jazyk. Slaný prehryz. Asi taky někoho prehryznu. Nebo možná až zítra, až se vyspím a budu mít zase sílu. Nemůžu jíst. Musím. Ale nemůžu. Kluk, co jsem ho několikrát potkala, jak zvrací, tu usíná na lavičce v sedě.
Já se zvedám a jdu raději pryč, než usnu taky. Škrábu se do kopce, přede mnou se potácí borec s hůlkama, uklidňuje mě, že je na tom někdo podobně blbě, když tu mě předchází jiný borec v pětiprsťácích, který nechal na občerstvovačce partnerku, co se to rozhodla zabalit. Prosmýkne se kolem a zmizí v dáli. Tohle se bude v následujících dvou hodinách opakovat ještě několikrát. Sem tam chodící mrtvola a sem tam někdo tak fresh, že by se v porovnání s ním měl jít čerstvě vymačkanej pomeranč stydět do kouta.
Jsem přesvědčená, že se drápu na poslední kopec. Když se po nekonečných meandrech single trailu, který musí být ve dne překrásný a kde jdu, i když bych asi mohla ještě popoběhnout, protože se bojím, jak bude vypadat poslední stoupání a snažím se pošetřit zbytečky energie, konečně vrchol Veľkého Plešivce s křížem zjeví, jsem šťastná. Teď už to bude jen z kopce. Pode mnou září nekonečno světýlek, to už dám, už jen nějakých deset nebo dvanáct kilometrů do cíle.
Opatrně scházím/sbíhám z kopce. Snažím se trochu zrychlit, ale co je tohle? Co tu dělá ten kopec nahoru? A další? A další? Mám pucháře na patách, bolí to nahoru i dolů. Bolí mě všechno. A zase kopec. Sakra! Dyť už musíme začít klesat! Už musíme dolů, do vesnice, na poslední občerstvovačku pět kilometrů před koncem, co furt děláme v tom pitomým lese? Co tu dělá ten podělaný kopec? Nadávám nahlas a ne, nejsem slušná a Malý Medvěd by mě nepochválil. Ale furt lepší než slzičky sebelítosti a únavy, které se dostaví vzápětí.
Úsek mezi sedmi a čtyřmi kilometry před koncem byl ten nejhorší v celým závodě.
Od pusy mi jde pára, je mi hrozná zima, jsem pekelně unavená. Nemám sílu. Neumím si představit, že půjdu ještě dalších pět minut, natož víc jak hodinu.
Málem přejdu občerstvovačku. Je v průchodu stavení, je tam zima. Kluci mi tam dávají polívku a čaj, nohy mi vibrují, klepe se mi brada a nemůžu mluvit, jinak bych musela brečet a bojím se, že kdybych začala, už nepřestanu. Chci to vzdát. Chci to zabalit. Chci zavolat T., aby pro mě přijel. Už nikam nechci. Kluci jsou tam na mě hodný a nemilosrdně mě s povzbuzením "Už jen hodinu!" vykopávají ven. Nechápu, jak se v téhle chvíli může "jen" a "hodinu" ocitnout v jedné větě, ale navlíkám si přes prsty návleky na ruce, ikonický a už děsně smrdutý buff z WS dávám přes pusu, na hlavu kapucu a plazením vpřed!
Poslední tajná kontrola, poslední pole, poslední asfaltka.
Vrbové.
A protože jsem ultralama, kufr, když nemůžu najít cíl.

Škola. Žlutý obdélník dveří. Tom. Slavo mi pípá čip.

Konec.

...

Sylvie mi gratuluje a dává mi diplom. Sedám si na lavičku, zouvám boty a sloupávám ponožky. Představení jen pro otrlé. Nic moc pěknýho. T. mi nese věci na převlečení. Skučím, protože jsem sedřená všude, kde to jde. Odjíždíme. Další kolo skuteční a zimnice ve sprše. V posteli křeč do chodidla, jsem unavená tak, že ani kvílet bolestí nemám sílu.
Hodina a půl spánku.
Hlad. Zprávy od kluků.
Spánek.
Hlad. Úpal.
A pak už jen cesta domů, vybalit a začít vstřebávat, co jsem (ne)dokázala.
Mám za sebou JVS. Jítinu Velkou Stovku, která ukázala, že Jíťa's Very Slow - ale taky Very Stubborn. Celé mi to trvalo nakonec 21 hodin a 43 minut. Byla jsem 9. z 29. holek, které dokončily, což nezní až tak hrozně.
Bylo to dlouhé. Bylo to krásné. A bylo to i pěkně hnusné. Bylo euforické a bylo to na umření. A stejně, jako když jsem doběhla svoje vůbec první ultra a 53 kilometrů mi tehdy přišlo jako nesmírná dálka, i teď už vím, že to určitě nebylo naposledy.

neděle 22. dubna 2018

Lazová stovka 2018 (I.)

Pro ty, kdo nemají čas a chuť číst moje grafomanský elaboráty (a pro všechny, koho zajímá, jak to v Bílých Karpatech vypadá) krátký podívání o cestě na cestu a kusu cesty samé. Pak padla tma (skutečně i přeneseně) a už nebylo co (a jak) fotit a točit.
Povídání později, až se trochu seberu.

středa 18. dubna 2018

Knihou proti rakovině

Protože nakonec jsme hlavně - a jenom - lidi.

Vloni jsem psala na BB recenzi na knížku Aleše Dvořáka Z hospody na maraton. Aleš není žádný špičkový běžec a na (při vší úctě, neměj mi to za zlý) na stupně vítězů by se podíval, leda kdyby přišlo opravdu hodně málo lidí. Ale běhá. A běhá rád. Takových nás je spousta, že ano, a neznamená to hned, že o tom musíme psát. Z hospody na maraton má ale jednu zásadní přidanou hodnotu, protože to není další z mnoha knížek o tom, jak jsem se rozběhal a tak nějak uběhl maraton (jako kdyby to bylo takový terno, že je na to zapotřebí plácat papír a kácet stromy), Aleš je totiž biochemik a jeho první kniha je tak půl na půl jeho "milý deníčku, dneska jsem uběhl deset kilometrů" a  vážnější povídání o tom, co se v našem těle děje a proč, když ho přinutíme k pohybu. Knížka mě bavila už jen proto, že přinášela nové informace, které se běžně v běžecké literatuře neobjevují.

Zkraje roku se mi Alše ozval s tím, že napsal druhou knížku, a protože jsem si u té první stěžovala na chyby a stylistiku, byl by rád, kdybych se ujala redakce.
(Pozn. Redakce moc nedělám, je to něco, co se prostě nevyplatí. Neumím to šolíchat, takže to stojí člověka hromadu času a nikdo vám to adekvátně nezaplatí. Po poslední, nad kterou jsem strávila skoro čtyři neděle, jsem se zařekla, že už to NIKDY nebudu dělat.)
A tak jsem kývla.

Měl bys běžet, jestli to chceš stihnout, sází na to, co vydělovalo Z hospody na maraton z davu: Na fakta, která se běžně v populárně-naučný literatuře věnovaný sportu neobjevují. Nenajdete tu žádný trenýrkový plány, žádný recepty, ani povzbudivý citáty a motta. To koneckonců najdete ve všech ostatních, pokud po tom vaše srdce prahne. Měl bys běžet... je o tom, JAK naše tělo funguje uvnitř, PROČ se některé věci dějí a jak, CO celý ten geniální stroj, jakým lidské tělo beze vší pochybností je, pohání a CO mu tím pádem (ne)máme dávat, aby se nám nezadřel. Není to univerzální návod. Není to tak, že si knihu přečtete vyhrajete PIM.
Jednotlivé kapitoly uvozuje nějaký osobní zážitek Aleše, tentokrát nejen z běhu, ale třeba z potápění nebo vysokohorské turistiky. Osobní rovina je proti předchozí knize potlačená, což je podle mě naprosto v pořádku.
Řeší se kromě stravování a pitného režimu taky tréninková zátěž, skladba, ale i mnohem širší témata - civilizační choroby, genetické předpoklady a vše, co může ideální chod těla narušit a co ho také narušuje - a zase: a proč?

Vznik knihy nemá ale jen literární a osvětový rozměr. Poté, co Aleš knížku dopsal, zjistil, že jeho kolegyni v práci, mladé mamince tří dětí, diagnostikovali rakovinu. Běla má v současné době za sebou operaci, při níž jí lékaři museli odebrat plíci, část pohrudnice, osrdečník a šesté žebro. A před sebou dlouhou onkologickou léčbu - a doma puberťáka a dvouletá, vymodlená dvojčata.
Aleš se rozhodl, že se pokusí kamarádce a kolegyni pomoct alespoň materiálně, když už jinak, stejně jako my všichni ostatní, může tváří v tvář rakovině jen sedět se svázanýma rukama a čekat.
Ve spolupráci s HitHitem by proto rád vybral finanční částku, z níž polovina půjde Běle a její rodině. Všichni, co jsme na knize pracovali, jsme se vzdali honoráře a přestože je to na dobrou věc, věřte mi, že kdybych si nemyslela, že ta kniha stojí za přečtení, nepsala bych o tom - nebo psala, ale nepsala bych o té knize.
A tak to zvažte.
Prosím.
Protože na konci dne je fuk, za kolik máme desítku nebo kolik maratonů máme na kontě.
Záleží jen na to, že tu jsme, a že můžeme - když chceme - běhat.
Že jsme pořád ještě lidmi.
A že si dokážeme vzájemně pomoct.

pondělí 9. dubna 2018

Killing me harshly a zavři oči, padá hvězda

V pátek jsem s pobavením sledovala, kdo všechno z mých známých čte Hospodářské noviny.
Na podobný sociální experiment stačí, aby vám redaktorka páteční přílohy napsala, že chystá článek o běhajících ženách, a jestli byste jí neodpověděla na pár otázek. Inu, proč ne, ego je zapotřebí občas pošimrat - tak proč ne Egem? Vždycky jsem si říkala, podle čeho do podobných článků ty lidi vybírají. Pořád tomu nerozumím, ale budiž všem, co by o něco podobného stály/i, nadějí, že když jsem tam mohla skončit já (he?), tak rozhodně můžete i vy.
Ve stejné době, kdy známí a kamarádi nevěřícně zírali na můj cukry nadopovaný maniakální obličej zachycený v okamžiku těsně před cílem Kaisermarathonu, mě můj pan manžel drtil na záběhlickém kurtu.
Po šesti letech jsme totiž vyrazili na squash. Kdysi, v době B.C. jsme ho hrávali i vcelku pravidelně, ne že bychom byli nějací přeborníci, nejspíš jsme nikdy nebyli ani průměrňáci, ale bavilo nás to oba. T. na rozdíl od mě v poslední době hrát chodil, ale já si děsně věřila, koneckonců polykám bez žvýkání ty B2B, že jo, jsem teď děsně drsná, že jo, tak mě přece fotr od počítače neporazí! No. Tak. Ehm.
Smázl mě jako zpocený vokno.
Namazal si mě na chleba.
Sfoukl mě jak svíčku.
A ani se při tom nezapotil!
Potvrdila jsem si, že mě to 1. baví a za 2. stále ještě neumím prohrávat.

"Co se divíš, squash není s během kompatibilní," konstatoval mudarrib druhý den, když jsem mu brečela po whatsappu, že jsem při dvacce málem chcípla, že mě všechno bolí, že jsem ani netušila, jaký svalový skupiny na prdeli a nohou mám. Naposledy jsem se plazivými přískoky vpřed pohybovala po B7. Bolelo mě fakt naprosto všechno. Po doběhu mě musel T. svlíct, protože jsem nedokázala zvednout ruku. Štítivě mě z toho potem nasáklýho kusu lycry vysvobodil.
Poníženě jsem musela požádat, aby mě zbavil i spodního prádla.
Do vany jsem se nějak vyškrábala sama, protože víc munice na to, aby si ze mě dělal zbytek víkendu srandu, by už ani neunesl.
Jo... jsem drsná. Nejdrsnější. Dneska se už třeba dokážu i sama oblíct!

#21
Christopher Moore
ŠPINAVÁ PRÁCE
Špinavá práce je kombinace humoru černočerného jako peří kanálové harpyje a správně odvážené dávky kulturních stereotypů, dojemnosti a laskavosti.
Charlie, čerstvý vdovec a stejně čerstvý otec, beta-samec každým coulem a antikvář najednou zjistí, že kromě toho, že v jeho světě najednou nic nedává smysl, stal se z něj jako bonus ještě pomocník Velkého Smrtě. Nebo že by byl možná Velkým Smrtěm on sám?
Každopádně síly Temnoty se hlásí čím dál intenzivněji o slovo a Charlie Asher bude tím, kdo se jim nakonec postaví - aby zjistil mimo jiné i takové bizarnosti, jako jaké to je, když vám ručně pomůže jedna z Morríghan nebo co všechno se (ne)vešlo do truhlíku paní Lingové.
Moore je pestrobarevný a zabijácky zábavný - jako kosatka posypaná flitry

#22
Christopher Moore
POUŽITÉ DUŠE
Moore se po letech rozhodl vrátit ke jedné ze svých nejúspěšnějších knih a vzniklo volné, podstatně umírněnější pokračování Špinavé práce, které – v mých očích – na svou umírněnost trochu doplácí. Nemá to ten švih, ten spád, tu slinu - prostě už to není ta flitry posetá kosatka. Mytologií se mísí dohromady až příliš, takže koktejl trošku ztrácí na výraznosti, ale i tak je to furt fajn, oddechové čtení, které rozhodně ani v nejmenší neuráží inteligenci a toho si já cením.

"Ty jsi jeptiška?" zeptala se Sophie.
"Ale zajisté, drahoušku, my všechny," odpověděla sestra.
"Jeptišky v mojí škole jsou protivné."
"Já jsem trochu jiná jeptiška."
"Létající?"
"Ne, ale díky za optání." Sestra zamávala křidélky.
"Tak rajcovní?"
"Nevím sice, co to je, zlato, ale líbí se mi, kam tím míříš. Ne, my jsme spíš jako - jako víly."

"Víly?" Otevřela pusu dokořán a ukázala na prázdné místo ve spodní řadě zubů. "Tak to mi, svině, ještě pořád dlužíte prašule za tohle." (s. 205).

#23
Fredrik Backman
MEDVĚDÍN
Ove - Babička - Britt-Marie, tři Backmanovy předchozí, skvělé knihy, u nichž můžeme dlouho debatovat, která je nejlepší a proč.
A pak je tu Medvědín
Že je to kniha o hokeji nebo že je stejná jako Backmanovy předchozí romány, jak jsem se všude možně v uživatelských komentářích dočetla, může napsat jen ten, kdo ji ne(pře)četl. Protože Medvědín je docela jiný a docela jinde. Je mnohem výš. Je to Backman v plné formě a plné polní.
Vyprávění o městečku kdesi na severu, kde dávají medvědi dobrou noc a kde celá komunita stojí a padá na hokeji, se nejdřív jeví jako příběh o vášni, o lásce, o tom, kolik jsme té své posedlosti ochotní věnovat, jak moc dokážeme dřít a co to o nás vypovídá. A ano, je tam hokej, ale klidně ho nahraďte fotbalem, jízdou na koni nebo třeba pletením či šachy. Nejde o to, že je to hokej, jde o to, jak moc je něco tak zbytného vlastně nezbytné.
Jenže pak se příběh začne rozvíjet dál, Backman bravurně přemísťuje pro mnohé autory absolutně nezvladatelné množství postav po šachovnici, kterou snad radši ani nechcete vidět, ale musíte otáčet stránku za stránku, protože cosi vás pohání vpřed. Snad víra, že to nakonec všechno dobře dopadne.
A tak sledujeme vyprávění o životě po životě, o síle stesku, smutku, ale i rodičovské lásky, bezmoci a nejistoty. Backman je mistr emocí a do krátkých obrazů dokáže vyskládat láhve s jejich hutným koncentrátem do výšky, že se až hlava točí.
Ale to není všechno. Nemůže být. Dva lidi totiž udělají největší chybu svého života. A zaplatí za ni, tak jak nás dějiny učí, nakonec mnohem víc ten, komu už všechno vzali. V době, kdy jsme se naučili hashtagu metoo spíš vysmívat než ho brát vážně, je Backmanův hlas jako šlehnutí bičem přes obličej. Tvář po něm pálí a sliny chutnají po kovu.
Vyjmenovat všechny překrásné postavy by stálo příliš mnoho času, mě i vás, co tohle čtete. Místo toho si raději přečtete Medvědín. Není to laskavé ani příjemné čtení, je to čtení palčivé, hrubé, ve své otevřenosti a přímosti kruté. A zároveň tak krásné.
(Audioverze v podání Pavla Soukupa je skvělá. Po dlouhé době jsem nevydržela jen poslouchat a knihu jsem tak částečně slyšela, když jsem nemohla číst, a pak dohltla v papírové podobě... aby mi došlo, že to ona zhltla mě.)